Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dalo se očekávat, že nová nahrávka brooklynských „Goldenmasks“ bude ještě více experimentální a alternativní, než cokoliv před tím, ale skutečnost zdaleka přeskočila má očekávání. IMPERIAL TRIUMPHANT nikdy nebyli kapelou, kterou by šlo nějak jednoduše zařadit. Současná deska je ale žánrově tak košatá, že je velmi obtížné hledat jakékoliv srovnání, ačkoliv ve své podstatě navazuje na cestu, kterou naznačila před dvěma lety „Vile Luxury“.
Už při první skladbě si všimnete, že bicí souprava silně nasákla jazzovostí a progrockem, kytary téměř vůbec netlačí, basa si libuje v ekvilibristickém bublání, ačkoliv její zvuk je vzhledem k progově zaměřeným linkám zkreslen značně špinavě, a pak tu stále zůstává extrémně metalová vokální kreace, která vzhledem k instrumentálnímu podmazu působí téměř nepatřičně. Na první poslech se u toho budete kroutit, jak šíleně protikladů vám útočí na smysly. Obhájci čistoty metalových žánrů by se k „Alphaville“ vůbec neměli přibližovat, jinak jim hrozí duševní újma. Mám pokračovat? No dobře, já vás varoval.
Občas mám pocit, že kdybych si odmyslel zpěv, některé disharmonické postupy a z povrchu odfouknul ten sirný prach, tak objevím math-rockovou partičku, která se baví kytarovými a rytmickými zběsilostmi. Velmi často jsem si vzpomněl na své miláčky EPHEL DUATH, kteří s black metalem zacházeli stejně neurvalým a možná i nepříčetným způsobem.
Najdete tu propastné rozdíly už jen v počácích skladeb, kdy jednu jsou IMPERIAL TRIUMPHANT schopni začínat disharmonickou sekačkou, co nemá ani pořádné zkreslení, a další pak líně se převalující trubkou, posazenou nad klavírní kavárenskou improvizaci s feelem třicátých let. Hodně se tu daří měnit barvy kytar, od zvuků, které evokují skoro theremin, přes chvějivé disharmonické riffy až po hodně znepokojivé kytarové drbačky, ve kterých poznáte blackmetalové kořeny ansámblu. Pozornost se vyplatí věnovat i bicí soupravě, jež se vyznačuje opravdu nezvyklou hravostí. A to jak zvukovou, tak v tom, jak zábavně láme různá blackmetalová, progrocková a další klišé.
Bonusem jsou dva covery, které ukazují dvě současné tváře IMPERIAL TRIUMPHANT. Ta první je metalově ortodoxní a i když taví „Experiment“ od VOIVOD ve svém hudebním kotli místy k nepoznání, tak si zachovává určitou příčetnost. Druhý si bere už tak celkem šílenou skladbu „Happy Home“ od THE RESIDENTS a mrzačí ji téměř patttonovským způsobem. Výsledek zní jako bonus track z fantômasáckého majstrštyku „Director's Cut“.
IMPERIAL TRIUMPHANT se ještě více žánrově rozkročili a řádně si zavdali z poháru šílenství. Z výsledku se občas točí hlava. Najdete tu skvělá místa, která na sebe vzájemně útočí a působí velmi protikladně. Jsou tu i melodicky velmi vděčná zákoutí, která mě nepřestanou bavit. Je to jak halucinogenní kocovina, jíž dokážete plně vnímat za střízliva. Rozhodně jedna z nejoriginálnějších metalových desek v roce 2020.
1. Rotted Futures
2. Excelsior
3. City Swine
4. Atomic Age
5. Transmission to Mercury
6. Alphaville
7. The Greater Good
8. Experiment (Voivod cover)
9. Happy Home (The Residents cover)
Diskografie
Alphaville (2020) Vile Luxury (2018) Abyssal Gods (2015) Abominamentvm (2012)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 59:19
Rockovou avantgardu mám rád, ale tady bych ji nehledal.Ve studiu si s nahrávkou vyhráli, naživo je to novodobý pokus o noisové stěny typu Swans z osmdesátek, ovšem bez patřičné údernosti. Hodnotím jen ty dvě ukázky...
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.
Žádné johoho a rum. Vodní živel, to je tma, zima, utrpení. A tahle francouzská úderka nemrtvých námořníků to dobře ví. Proto drhne agresivní melancholický meloblack, který rázně komanduje kapitánka Adsagsona a její průrazný ječák. Valí to tvrdě jak vlny!
Druhý díl trilogie těchto Švédů je ukázkou silného prog metalu bez kompromisů. Jede se většinou s pořádnou razancí a v tempu, ale nechybí ani odlehčené pasáže. A jelikož provedení je bez chyby, včetně parádního vokálu, výsledek více než příjemný.
Klasický, ryzí a slušně nabroušený heavy/thrash metal jako z dob dávno minulých. Od Portugalců IN CHAOS se nedočkáme inovací, ale ani kompromisů. Velmi dobré retro album a vůbec nevadí, že pánové mají moc rádi METALLICU.
Návrat do starých časů švédského melodického death metalu mi v podání SARCASM připomněl okouzlení, které jsem svého času prožíval u desek SACRILEGE. Ale inspirací je zde více. Pohlazení na duši pro pamětníka deathmetalových devadesátek.
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.